Velevážené publikum,
zveme Vás na klasický loutkový kus Dona Šajna aneb strašlivý trest svůdníka a chlípníka! Květomluvnou inscenaci loutkového divadla Václava Vokolka pro televizní záznam narežíroval Jan Novotný. S principálem dále hrají Zuzana Burdová, Jan Burda a Linda May.
Slovo autora Václava Vokolka
Pozvat někoho do domácího loutkového divadla bylo v bohatších městských rodinách před sto lety něco docela obvyklého. Domácí divadélka prožívala své slavné časy. Prodávala se kompletní divadélka, jednotlivé loutky, dekorace a samozřejmostí byly sešitky s texty her. Tak se stalo, že kočovné loutkové společnost i devatenáctého století vystřídalo domácí, zcela amatérské hraní. Jedno takové divadlo, které navrhl Karel Štepfer koupil po druhé světové válce básník a filozof Vladimír Vokolek svému synkovi. A tak se v sudetském Děčíně, v hrozivých padesátých létech, celou zimu hrálo a hrálo. Děti ze sousedství, a samozřejmě rodiče, se vrátili o mnoho let zpátky. Loutkové divadlo již nebylo v módě a stalo se nepotřebným haraburdím. Populární Kašpárek se dostal dokonce do otcovy knihy o dětech, která směla vyjít až po autorově smrti.
Kašpárek:
Na nitce můj život visí,
tenounkým hláskem za kulisy
Kašpárek šeptá Honzovi.
Na nitce, považ, hlavu svěsím
a kdo to za mne dopoví?
Rozumíš tomu? Jsem příliš živý
a možná oběšený na nitkách.
Někdy se zamotám a pak se divím,
co je tu k smíchu, když mám strach.
Psst! Slyším, jak děti přicházejí,
Kašpárka jenom vidět smějí,
ale ty nitky – nikdy ne!
Mezi tím básníkův syn vyrostl, měl své děti, a hrál jim zase loutkové divadlo. Slavná byla představení v pražské Loretě, v Tursku, na Raně a naposledy v Lysé nad Labem. A pan principál předal své principálství své dceři, která, považte, má dceru a té se před rokem narodil synáček Jakub a je třeba mu hrát loutkové divadlo. Ale nyní se počet posluchačů rozšíří a kašpárek se skutečně raduje. Tohle nečekal…
